PROČ PRÁVĚ ŠPIC
Malého bílého špice jsme měli doma, to se psal rok 1952. Byl to neuvěřitelný kamarád a hlídač. Odešel do psího nebíčka úplně nešťastně. V té době se chodilo pro vodu v ulici ke studni, kde se voda tahala hákem s vědrem. Někdo špatně zadělal víko studny a náš Boreček se utopil.
V roce 1961 jsme se stěhovali z podnájmu do vlastního už bez Borka, a protože naši bez psa být nechtěli tak si vzali Zorinu, to byla kříženka, skvělý potkaňák. Jak šel čas, tak to už se psal rok 1972, donesl můj švagr bílou kuličku, byla to čubička středního špice, jmenovala se DINA. Největší problém byl, sehnat ženicha. Já totiž moooooooooc chtěla čistého špice, nejen pro jeho krásu, ale i povahu. Auto jsme neměli a jezdit někam krýt čubu, to se u nás (v rodině) nenosilo. Otec stále chtěl krýt, chtěl následovnici po Dině, ale já bránila všem nápadníkům, kteří nebyli vhodní. Den páření nastal, a já ženicha sehnala, byl z vesnice, byl zdatný, mladý, krásný, až jsem se děsila, jak proběhne porod. Vše proběhlo úžasně. O štěňata byl obrovský zájem, takže jsem si mohla vybírat, komu miláčky svěřím. Poslední krytí bylo v roce 1978. To všechno bylo v mém rodišti, a když jsem se vdala, tak jsem si od Diny vzala malou bílou kuličku RITU. Tu jsem si dělala podle sebe, ale hodně jsem toho měla odkoukaného z domova.
Vážení, to byl kus, nikdo k nám nevkročil, k dětem byla úžasná, když se štěnila, tak moje dcerka, které byly dva roky, jí asistovala, její štěňata byla úžasná. Rozdala jsem je dobrým lidem. Chodila bez vodítka, poslouchala na slovo. Hlídala kočárek, a když malá jen zavrněla, už letěla pro mě, ať neotálím a běžím za ní. U kola běhala zásadně u doliny, měla obrovský respekt z aut. Když jsem nakupovala tak ke kočárku nikdo nesměl a když mimino brečelo tak ho dovedla i pohoupat (nikdo jí to neučil). V tom shonu se třemi dětmi se cvičila sama.
Pak uběhlo mnoho let a já na stará kolena na popud druhého manžela, si pořídila znovu špice (mimochodem, můj druhý muž byl myslivec, měl chovnou stanici pointrů). Já už Ritu neměla a to vše nešlo dohromady. Po přestěhování z naší rodné Moravy do Čech, (zachraňovali jsme koně po povodni v roce 1997, odkoupili jsme je od statku a přestěhovali se všichni do Pardubic) nenašel místo u myslivců, ale měli jsme nabídku k práci včetně našich pěti koníků. Staří psi dosloužili a nastalo rozhodování, kdo bude hlídat. Muž říká: "Nechceš se vrátit ke špicům"!
Bylo rozhodnuto, to byl rok 2009, já hned začala hledat, a protože jezdíme stále domů, tak jsme si vybrali Tučín, leží kousek od srdce Moravy.
Desátého července jsme jeli pro DARečka Moravská brána ke Dvořákům, všichni, kdo se pohybujete po výstavách, je znáte. Dobruška peče skvělé dorty do tombol, naposledy upekla dort psa do Zbraslavi. Vypiplali všechny štěňata na dudlíku. Asta, máma, druhý den po porodu uhynula.
Vstoupila jsem do klubu až na jejich popud v roce 2010. Na výstavy jezdíme jen do Zbraslavi, protože o víkendech chodím do práce, takže jak zjistím datum, tak hned musím blokovat celý víkend, protože loni jsme byli na klubovce a speciálku jsme nestihli, musela jsem v sobotu do práce.
Každou volnou chvilku jsme spolu, je to jiné, socializace psů, cviky, povely atd., takže jednou za čas chodíme na cvičák. Celkem se daří. V roce 2011 jsme složili ZZO v Kostelci n/Orlicí, loni jsme úspěšně složily BH v Holicích.
Letos bychom rádi zvládli ZOP, tu jsme měli v plánu v 2011 i BH, ale Dar mi na jedné vycházce utekl za srnkami. Chtěl si hrát, myslel si, že je to naše koza s kozlaty. Začalo pršet a už se nevrátil. Já natiskla letáky, vozila je po okolí, když čtvrtý den večer mi volá můj "krmič", kupuju u něho granule, ten váš pes je asi v Ředicích u Schejbalů. Jeli jsme tam, Dar jim utekl, vůbec se s nimi nechtěl bavit, plotek byl vysoký nějakých 110cm možná i víc nebo míň to je jedno, asi to přeskočil. Jeli jsme zklamaně domů. Moje plány, že ráno vyrazím do Ředic, zhatil telefon v 5,30 hod ráno. " Paní Vaculíková, jedu do práce a ten váš pes ležel u branky, jak jsem otevřel tak vběhl na dvorek a asi počká, až si pro něj přijedete. Hurá, a už jsme jeli.
Co z toho plyne????????
Špiců ubývá a to je chyba nás všech!
Aby my všichni, kdo špice milujeme, je podporovali nejen na výstavách, (kde jsem sám, tam jsem první), to apeluju na výstavy je to o čase a penězích, ale ukázat, že tito psi jsou nenahraditelní, chodit s nimi na cvičák nebo jinam na tůry. My s Darem jsme byli jednu sobotu na výšlapu, kde bylo asi 40psů. Labradoři, choďáci, těch byla většina, špic jeden. Dáreček se choval excelentně. Když se někdo rval, on se z povzdálí díval. Protože vlkošeďáků je málo tak se to klektá s keshondama. Příznivci kesů tvrdí, že je to plemeno vyrovnanější. Nemůžu to posoudit, protože jsem žádného neměla, ale pes je obraz svého pána a je škoda že se to "pytlíkuje" myslím posuzuje dohromady. Já bych keshondy dala společně s čaučau, ta srst tomu odpovídá, nevím, zda je samočistící jak u špiců.
Fůra lidí nepozná co je to za plemeno. Každý ho lituje v létě, ale není proč! Když je vedro, tak je vedro všem, nejen špicům. Špici funí v zimě i v létě stejně. Jeho lví hříva ho chrání i před pitbullem, ten Dara napadl a nic, ulomil mu špičák, ale na to jsem přišla až za dva dny. Jsou odolní, nefňukají, když je něco bolí. Udržují nás v optimismu. Jsou vytrvalci! V minulém čísle byl článek o dogtrekkingu, jo, to je super, to zastaví lidi, ale ne špice.
Mají svoji povahu, nemotají se pod nohama, neloudí, mají skvělou srst, to myslím úplně vážně, každý si myslí, že ho češu každý den, to je zapotřebí u štěňat, aby si zvykla na údržbu později.
A .....tak......dále... samá +++++++
Všechny zdraví Jožka Vaculíková